11. listopadu 2024
Aktuálně
Když před dvaceti lety nastupovala jako noční vrátná do Domova svaté Agáty Břeclav, netušila, že zde nalezne nejen své životní poslání, ale i místo, které se stane důležitou součástí jejího života. Renata Jiráská, která letos oslavila významné pracovní jubileum, se z noční vrátné vypracovala na respektovanou pracovnici v sociálních službách.
Vzpomínky na začátky
"Začínala jsem v době, kdy se otevíralo druhé patro azylového domu a hledali nové zaměstnance," vzpomíná Renata na své začátky. První tři roky strávila výhradně na nočních směnách. Poté si společně s kolegyněmi doplnila kvalifikaci kurzem pro pracovníky v sociálních službách a stala se tak součástí týmu, který pomáhal uživatelům s řešením jejich životních situací
Co ji na této práci nejvíce naplňuje? "Především její rozmanitost. Každý uživatel, který přichází do Domova svaté Agáty Břeclav má svůj životní příběh a v něm situace, které jen stěží dovede zvládnout sám a potřebuje pomoc. Z tohoto důvodu je tato práce velmi rozmanitá a každá směna na azylovém domě je jiná. Stereotyp tu rozhodně nenajdete," říká s úsměvem. "Samozřejmě jsem zažila i těžké chvíle, ale práce mě vždycky bavila a věděla jsem, že zůstanu. Práce s lidmi mě naplňuje."
„A co mě tu drží nejvíce? Určitě dobrý kolektiv. Myslím, že je to v práci to nejdůležitější.“ Velmi si také cení vztahu s vedoucí zařízení Leonou Balgovou, se kterou spolupracuje od samého začátku. Jejich pracovní vztah se během let proměnil v přátelství, což je při rozhovoru s nimi patrné na první pohled. „I když se za těch 20 let kolektiv měnil, vždy přišel někdo, kdo k nám zapadl. Jsme sice každá jiná, ale v důležitých věcech se vždy shodneme," vysvětluje Renata.
Na své začátky v oboru vzpomíná s úsměvem: „Jako nová jsem to měla těžké, uživatelé to na mě takzvaně 'zkoušeli'. Už tehdy jsme tu měli nastavená pravidla a režim a oni sledovali, jestli jim dovolím je porušit. Musela jsem se naučit říkat 'ne', což mi zpočátku dělalo potíže, ale dnes už mi to problém nedělá.“ Postupem času se také naučila nenosit si práci domů. „Zpočátku bylo těžké přestat myslet na lidské příběhy, které jsem tady zažila.“ Od práce si odpočine při svých zálibách – na zahradě, plaváním, jízdou na kole nebo cvičením ve fitku.
Velké změny přineslo období, kdy se navyšovala kapacita domu. „Zpočátku tu vládla rodinná atmosféra, ale s větším počtem lidí přišel i jiný režim,“ vzpomíná Renata. V minulosti zde bylo k dispozici i krizové lůžko. „Policie k nám vozila například týrané matky, které jsme ubytovali. Teď už sice krizové lůžko nemáme, zato máme plně obsazený dům.“
Běžný den v azylovém domě podle Renaty vlastně neexistuje. Každá směna přináší nové výzvy a situace. "Na denní směně zajišťujeme provoz azylového domu, který se velmi podobá běžnému chodu domácnosti. Pokud je třeba pomáháme uživatelům s péčí o děti, přípravou do školy, plněním školních úkolů, péčí o domácnost, s přípravou stravy, radíme jim při vyřizování svých záležitostí a podporujeme je v samostatnosti, aby po odchodu z azylového domu zvládli žít běžný život bez pomoci a podpory druhých.“
S každým nově příchozím uživatelem zpočátku nejvíce spolupracuje sociální pracovnice. Společně se domlouvají na míře podpory, do které je postupně vtažen celý tým pracovníků. Mojí povinností je předat novému uživateli bytovou jednotku, projít s ním azylový dům, seznámit jej s důležitými dokumenty, pravidly a povinnostmi, které vyplývají z pobytu v azylovém domě. Spoustu těchto věcí dělám s uživatelem na noční směně kdy je větší klid a provoz není tak hektický."
V tu chvíli ji doplňuje Leona Balgová: „Pro pracovníka, který tu je sám, je to náročné. Zodpovídá za celé zařízení a musí se umět rozhodnout, jak postupovat v náročných situacích, například zda zavolat policii nebo situaci vyřešit sám.“ Renata dodává: „Stalo se mi například, že uživatelka otevřela dveře partnerovi, který byl pod vlivem, zatímco jsem pracovala jinde v budově. V takových situacích je důležité umět zachovat klid.“
Uživatelé
„Někteří uživatelé se nám ozývají. Někdo napíše, pošle pohlednici nebo třeba na Silvestra nám umějí zavolat a popřát do nového roku. Ale není jich mnoho. Vždycky nás potěší, když dostaneme zprávu, že se uživateli v životě daří.“ Jako největší pracovní úspěch proto vnímá, když se uživatel postaví na vlastní nohy. „Když si na nás i poletech vzpomene. Když nám pošle ten pohled nebo nám dá najevo, že si naší práce váží.“
Bohužel ne všichni mají možnosti, schopnosti a štěstí najít si a následně udržet bydlení. Stává se, že opakovaně využívají bydlení v azylových domech a velmi těžko se v životě posouvají někam dál. I takový je život.
Kolektiv
Kolektiv drží pohromadě i díky různým mimopracovním aktivitám. "Oslavujeme narozeniny, pořádáme teambuildingy a třeba v prosinci se chystáme na koncert Janka Ledeckého," prozradila nám Renata.
Leona Balgová dodává: „Je důležité, že každá z nás, pokud se jí něco na směně přihodí a potřebuje se svěřit, ví, že si může okamžitě zavolat o radu, pomoc a podporu. Máme to tak zavedené už roky.“
A Renatin osobní vzkaz na závěr? S vděčností se obrací ke svým kolegům: "Ráda bych poděkovala především paní vedoucí a celému týmu. To, co tu vytváříme, je kolektivní práce. A samozřejmě děkuji také správě a řediteli Oblastní charity Břeclav, panu Josefu Gajdošovi, za jejich neochvějnou podporu" uzavírá Renata Jiráská.