„Do práce jsem jezdila nejdříve na kole a pak na babetě,“ vzpomíná Hana Mucalová
8. července 2022 Rubrika B

„Do práce jsem jezdila nejdříve na kole a pak na babetě,“ vzpomíná Hana Mucalová

Diecézní charita Brno letos slaví 30. narozeniny. Při této příležitosti jsme se rozhodli vyzpovídat Hanu Mucalovou, zdravotní sestru, která pro Charitu spadající do brněnské diecéze pracuje úctyhodných 29 let.

Rodačka z Novosedel, kde žije téměř celý život. Je vdaná, má dvě dospělé děti. S manželem jezdí ráda rybařit a je také velká fanynka fotbalu, kterému se celý život věnuje její syn. Když zrovna není na jeho zápase nebo nepracuje, luští křížovky a pěstuje květiny. 3x do týdne ji můžete potkat na cyklostezce u Jevišovky, její oblíbená trasa má zhruba 17 km. Do Charity Břeclav nastoupila jako zdravotní sestra 14. března 1994. Stará se o pacienty v Březí, Dolních Dunajovicích, Brodu nad Dyjí a v Dobrém poli.

Měla jste předchozí zkušenosti s prací zdravotní sestry, než jste do Charity Břeclav nastoupila?
Začínala jsem v LDN Znojmo, kde mě to hodně bavilo. Ale jsem z Novosedel a dojíždění bylo opravdu náročné. Mnohdy jsem se z noční služby vracela v poledne. Takže i když jsem měla vždy práci se seniory velmi ráda, nešlo to s dojížděním skloubit.  
Pro domácí zdravotní péči pracujete neuvěřitelných 29 let. Jak to všechno začalo?
Jednoho dne u mě zazvonila Helena Fialová, která tehdy působila jako vrchní sestra v Charitní ošetřovatelské a pečovatelské službě. Oslovila mě s tím, že shání zdravotní sestru pro rajón Březí, kde tenkrát spolupracovali s doktorem Pluháčkem. Byl to první lékař na Mikulovsku, který měl o tuto službu zájem. A já jsem ani okamžik neváhala. V tehdejším zaměstnání jsem nebyla tolik spokojená, takže jsem odešla ze dne na den, abych mohla jít pracovat do Charity.
Jak vzpomínáte na začátky v Charitě Břeclav?
Tehdy služba teprve začínala, takže bylo v porovnání s dnešním stavem málo pacientů. Měla jsem jich asi jen 4 nebo 5. I papírování bylo míň, bylo to zkrátka jednodušší. Tehdy jsem si pro materiál a zdravotní pomůcky jezdila vlakem do Břeclavi. Často se mnou jezdil manžel, který mi s tím pomáhal. Tehdy to v tomto ohledu bylo složitější než dnes. Za pacienty jsme tehdy totiž nejezdili autem. Když jsem nastoupila, měla jsem na starosti Březí a jezdila jsem na kole. Pak jsem dostala i babetu, která byla velmi poruchová. Časem se začal vozový park zlepšovat. Ze začátku v něm byly starší vozy, které se postupně měnily za ty nové.
Proč právě Charita, co se Vám na organizaci líbí? Je práce v této organizaci v něčem jiná?
Je to velmi pěkná a někdy také velmi náročná práce. Jako zdravotní sestra zde musím umět všechno. Proto se také neustále vzděláváme. Kromě nejrůznějších kurzů jsem si mohla dodělat také školu. Nejen, že nám vzdělání zaměstnavatel sám vyhledává a nabízí, také nám ho i proplatí.
Co Vás na Vaši práci nejvíce baví?
Líbí se mi právě to, že to není jednotvárná práce. Ta pestrost mě vždy bavila. Prostě ráda pracuji s lidmi, obzvlášť se seniory. Většina pacientů si naší práce velmi váží a dokážou nás pochválit a upřímně poděkovat. Jsou moc rádi, že k nim přijdeme, že si s námi mohou povykládat a my je vyslechneme. Je to bezesporu velmi naplňující práce.
 
Vždy jsem pracovala ve zdravotnictví, a protože bydlím blízko hranic, několikrát mě lákali do Rakouska, abych tam pracovala jako pečovatelka. Asi bych se tam měla dobře, ale já jsem věrný člověk. Navíc jsem vždy ráda pracovala s Helenou Fialovou, která pro naši službu udělala kus práce a nikdy přitom neztratila lidský přístup. Mě ta práce vždycky bavila a kdybych se měla rozhodnout znovu, tak bych nic neměnila. 
Tehdy jste nastupovala do Charitní ošetřovatelské a pečovatelské služby. Ta se před lety přejmenovala na Domácí zdravotní péči. Co dalšího se kromě názvu změnilo?
Přibylo pacientů, dnes je jich opravdu hodně. Je to náročnější i papírově. Dneska musíte všechno zpracovat na počítači, musíte mít všechno zaznamenané. Mě ta papírová práce nikdy nebavila (smích). Změnilo se nejen zázemí, ale také vozový park, sklady, materiály, ale naši práci změnila i existence počítačů a mobilů. Doma mám veškeré zázemí, počítač a tiskárnu a nemusím tak nikam jezdit. To je určitě jednodušší. Díky existenci mobilů jsme neustále na příjmu, můžeme tak komunikovat s pacienty, jejich rodinami
a lékaři. Když jsem začínala, tak nebyly služby soboty neděle, dneska máme každý 4. týden službu. Ale díky tomu, že jsem v Charitě téměř od začátku, tak nemám problém s ničím novým, do všeho se postupně dostanu a máloco mě zaskočí. Na Mikulovsku má DZP 4 zdravotní sestry včetně mě a můžu říct, že jsme dobrý kolektiv. Vzájemně si poradíme, zaskočíme jedna za druhou, když je potřeba. Pravidelně jezdíme na porady a pro materiál do Břeclavi a vycházíme si vstříc.
Jak se za tu dobu proměnila klientela?
Když jsem začínala, jezdila jsem rajón Březí a pak ještě Drnholec, a tam si pamatuji, že jsem ošetřovala spíše starší pacienty, běžně i ty 90leté. Dnes je to věkově rozmanitější.  Možná to bylo i tím, že s námi tehdy moc nechtěli spolupracovat lékaři. Dodnes tomu někteří z nich nefandí. My na Mikulovsku ale nemáme s lékaři problém, tady si nás váží.
Jaké jsou reakce rodiny na Vaši práci?
Říkají, že mě obdivují. (směje se.)
Vzpomínáte na nějakého klienta obzvlášť ráda?
Měla jsem rodinu z Drnholce, kde jsem se starala o jednoho pána, jehož dcera si mě později vyžádala k další spolupráci, přestože už to pak nespadalo do mého rajónu. Chtěla, abych se o její tetu starala právě já. Napsala pak i oficiální poděkování do Charity, to bylo velmi pěkné, málokdo to udělá.
Jaké máte plány do budoucna?
Ráda bych i v důchodu, který mě za pár let čeká, dále pomáhala jako brigádnice. Vím, jaká je nouze o zdravotnický personál, a také bych byla ráda stále v kontaktu s kolegyněmi a pacienty.